od Yorton » 23 lis 2013 11:27
Malá holčička prosévala skrz dlaně hromádky písku. Uvízlé kamínky skládala vedle sebe do řady. Každý byl jiný. Jeden zaoblený, druhý placatý, třetí měl ostré hrany. Kamínky byly její nejlepší přátelé. Nemluvili, nehádali se, nechodili pryč, měli vždy čas a byli připravené ke hraní. A holčička si s nimi neustále hrála, ale i když byl každý jiný, po čase přestaly být kamínky zábavné. Nevěděla proč, začali nudit.
Jednou v horkém dni v kupecké oáze plné velbloudů, ukřičených mužů v turbanech, beden naložených haraburdím, kde holčička každé ráno vstávala a každý večer ulehávala, objevil se malý chlapeček z osady. Chlapeček světa znalý. Procestoval již mnoho míst. Uviděl holčičku hrající si s kamínky, neváhal ani na vteřinu a vypravil se k ní. Chvíli jí jen pozoroval jak si hraje s kamínky, pak si začal hrát s ní. Holčička mu nebránila, ale dvakrát nadšená z toho taky nebyla. Byly to přece její pracně získané kamínky! Druhý den se opakovalo to samé...holčička s chlapečkem si opět hráli, ale už ne s kamínky, hráli si spolu. Stavěli z písku různé budovy připomínající pevnosti, skákali z písečných dun, šplouchali se v oáze, házeli po velbloudech shnilé ovoce.
Holčička byla šťastná, tohle se svými kamínky nikdy nezažila, ani nemohla. Každý den nové a nové zážitky. V oáze se z ničeho nic objevili další děti. Chlapeček byl od přírody zvědavý, vzal holčičku a vypravili se za nimi. Hráli si všichni společně, ale holčička byla smutná. Chtěla chlapečka jen pro sebe. Druhého dne ráno chtěl jít chlapeček zase za ostatními dětmi, holčička však ne. Chlapeček ze slušnosti zůstal sám s holčičkou, ale nudili se. Seděli na okraji oázy, nožky se jim komíhali ve vodě a oba tupě zírali na třpytící se hladinu.
Na třetí den se chlapeček vypravil za ostatními dětmi, aniž by holčičce cokoli řekl. Hrál si s nimi, bavili se, skotačili. Holčička si mezi tím chtěla začít hrát se svými kamínky. Ale nebyly tam, kde si je ukládala. Chlapeček je vzal ukázat novým kamarádům.
Chlapeček se vrátil na večer do svého stanu, kde spokojeně usnul. Poslední co ve svém krátkém životě ucítil, byla ostrá bolest na krku a po té chlad čepele, která řezala jeho tepny.
„Kamínky jsou jen moje.“ Zašeptala holčička k mrtvému tělu chlapečka. Pohodila vedle těla dýku, jejíž zkrvavená čepel se zabořila do písku. Sesbírala povalující se kamínky v chlapečkově stanu a narvala si je do kapes. Šla pouští celou noc, věděla kudy, sledovala směr karavan, které tolikrát procházeli oázou. Nad ránem se uložila ve stínu skály, vedle sebe vysypala kamínky. Kamínky nebyly špatné. Nemluvili, nehádali se, nechodili pryč. Byli věrné, byli to její nejlepší přátelé...kamínky.
Rajesh- zpěvák
Grog-řezník
Ojo Bouryoku-neznámý tvor